Saulův syn

Film je naturalistický a syrový a kamera, která zprostředkovává hrůzy Osvětimi z první ruky na tom má podstatnou zásluhu. Být uklízečkou toho co napáchali posluhovači nacismu je zde zachyceno velmi realistiky a velmi naléhavě.

Do pekla

Film však nebyl tím klasickým filmem z prostředí koncentračních táborů jak jej známe například se Shindlerova seznamu, kde je hlavní samotný hluboký příběh, kterému dělají nechutnosti jakousi kulisu, u toho filmu mu spíše přišlo, že všudypřítomná smrt a až nemyslitelné zlo jsou hlavními postavami celého děje a sám příběh Saula je tak trochu odsunut na druhou kolej. Přitom nic nebylo zachyceno přímo a film se o všechny hrůzy jen lehce otíral, což diváka neustále nutí, aby si domýšlel co že se to vlastně na pozadí děje a tím se pro něj ona hrůza stává nepříjemně vlezlou a všudypřítomnou skutečností.

Film je tak v podstatě jakousi dekadentní výpovědí o tom, jak se dokáže lidská mysl obrnit a otupět proti právě prožívaným hrůzám a naopak jak urputně soustředěná na cíl, který si položí a který působí z pohledu diváka jako naprostá malichernost, ovšem pro hlavního hrdinu se stává posláním, které jej drží při zdravém rozumu, v naději a dost možná i při životě.

Tma v duši

Filmu se velice dobře daří diváka uvrhnout do hluboké deprese a místy až drásavou dotěrností scén s hrůzami se snaží vyvolat u diváka alespoň částečnou otupělost vůči sledovanému obrazu plnému bolesti, stejně, jako byli otupělí členové Sanderkomand při svém až strojovém vykonávání špinavé práce.