Riding the Bullet / Jízda na střele

Stephen King svou tvorbou působí jako psychicky vyšinutý jedinec. Nebo je to génius s obrovskou přemírou fantazie, která je podle studií vlastní právě šílencům? Ať tak nebo tak, jisté je, že bez něj by byl horor hodně chudým žánrem…

Kingova tvorba je vlastně demonstrací snu jednoho malého dítěte. Přesně tak si musí přijít každý, kdo čte jeho knihy, anebo ten, kdo sleduje jeho zfilmovanou knižní tvorbu. Koukáte-li na hvězdně ověnčený béčkový horor, pravděpodobně koukáte na snímek na motivy Stephena Kinga. Jej totiž charakterizují zejména přehnané výjevy personifikace obrazů, věcí, velmi špatné masky hororových postav a proplétání snu s realitou. Béčkem se jeho filmy stávají právě proto, jak lacině působí opakovaná evokace zvířat a soch, které hlavního hrdinu poučují, či dokonce zesměšňují. Nechci ani tušit, co se stane, pokud se sjedu víkendovou drogou a s halucinacemi půjdu na halucinogenní čtivo tohoto autora…

Přesně typickou „Kingovkou“ je snímek „Jízda na střele“. Jestli si tuto jízdu přečtete, nebo na ní mrknete na VHS či DVD, rozdíl nepocítíte žáden, pokud vám pro čtivo opravdu nechybí ta nejkrásnější vlastnost – vlastnost fantazie. Nevím, jestli bych náhodou neměla hovořit o Kingovi jako aka Spielberg, protože ti dva jsou si v hororové tvorbě velmi příbuzní (viz Spielbergovy Amazing Stories/ Neuvěřitelné příběhy z 85) a jejich horory patří až k zesměšňujícím žánr hororu, k zábavným, až velmi strašidelným, vryjícím se do paměti pro všechny další generace, protože právě zmiňovaná personifikace, ironie, laciný scénář i herecké výkony, i rekvizity včetně krve a vždy téměř stoprocentní přítomnost lesa nebo hřbitova s polystyrénovými náhrobky, dělá z těchto povětšinou povídkových snímků obrovské terno. Zapomněla jsem i na lekavé scény.

Jízda na střele mi připomíná pár mých strašidelných chvilek v životě, zejména tu jednu, kdy jsem byla pod tlakem osudu nucena se známou projít v noci hřbitovem a lesem k tomu. Už to snad umocnilo můj strach z tohoto hororu, který byl dále przněn jako by Trierovými výjevy zvířat z Antikrista. Tento snímek, ač jsem jej prvně viděla před více než deseti lety, zůstal vryt do mého podvědomí a dlouho poté jsem jej zase znovu hledala. Smrádek folmardehydu ze hřbitova mi zkrátka nedával spát, jako David Arquette v červeném Plymouth Fury.