Sinister II.

Není to úděsné kvílení, ale běžný zvuk naznačující něčí příchod, použití nějaké věci apod., a to ačkoli je člověk jinak v domě sám. Sinister je geniální v použití zvuku deformace videopásky. Dnešní generace možná tento zvuk nezná, ale právě o to více přitažlivějším je z hlediska nových zvuků, které nelze přiřadit k jinak obvyklému jevu…

Někdy stačí i v realitě pouhý zvuk, aby si člověk dokázal přiřadit hororový doprovodný scénář. Zvláště pokud jste sami doma. S nadsázkou tak lze říci, že ten nejdokonalejší horor by mohl být složen jen z černé obrazovky a skladby přirozených zvuků. Pak by to ale již nebyl film. Nicméně i „černé pauzy“ začali hororoví tvůrci využívat. Většinou však jde o filmy v provedení „amatérské kamery“, kdy  „studenti šli do lesa dokumentovat starý folklór“, teď jim někde kamera v neviditelnu upadne apod. Tenhle druh filmové produkce je však tématem samo o sobě.

sinnn

Absence obrazu je tak dalším bodem, přinášejícím plody. Ta zmatečnost, nějaký ten vzrušený vzdech, neznámý zvuk, třebas i mix toho všeho a ušetříte za herce i opakované klapky záběrů. Je to jako jít uprostřed noci poslepu na záchod s rukama napřed a uvědomit si, jak děsivý film jste pár hodin předtím viděli, a najednou pocítit ten reálný strach (ale na úrovni stálého bezpečí) z toho, že vás někdo za ty ruce zatáhne. Přesně pro tyhle pocity vyhledáváme horory. Ne pro hrůzu ze složenky s doplatkem za elektřinu (pokud v zatopeném sklepě zrovna nemasírujete obnaženým elektrickým kabelem sousedy), ale pro očekávání z toho, co přijde neznámého zejména prostřednictvím sluchu, zraku, a poté i v kombinaci tohoto napětí již v halucinózních stavech dokonce hmatem.

Co už tak úplně není v módě, a pro což je Sinister v hodnocení o stupeň níže, jsou vizuální šokové situace, nosící se zejména v minulém desetiletí. To jsou ty scény, kdy na vás ono monstrum vyskočí doslova z obrazovky zleva, zprava, shora nebo zdola. Nuda. Onen Bughuul/Bagul již v rámci filmové kritiky nebyl jako bubák ve snímku dostatečně vysvětlen a jeho zjev byl spíše inspirací pro metalové přívržence, vlastně vůbec nebyl něčím zásadním – takové pány potkáte na Václaváku dnes a denně…