Sinister I.

Tento, s vesmírnou nadsázkou rodinný film měl veliký potenciál již po nevídaném úspěchu (na poli současné, jinak již bohužel podprůměrné hororové tvorby) prvního dílu z roku 2012, kde se dosyta opíjel kvalitní whisky neustále podceňovaný Ethan Hawke. Ten ztvárnil na první pohled triviální roli tradičního domácího pisálka s múzou na dně láhve, avšak s brilantními ataky mima…

sinisterr

Proč měl ale Sinister ve změti všech těch současných, okoukaných a již nepobořujících,  hororo-trillerových, mysteriózních video tvoreb takový úspěch? Jednoznačně proto, že tento film je postavený na „novém“ zvuku.

Po desetiletích evoluce hororové filmové tvorby, po namíchání již té nejdokonalejší konzistence ovocných sirupů, atrapujících lidskou krev, po všech těch již do nejposlednější cévy obnažených lidských těl, nás v masakrujících hororech nemůže překvapit snad již naprosto nic.

sinister

Naopak se, se zájmem vracíme zase zpět k „béčkovým“ hororům osmdesátých let, ve kterých je pro současnou generaci paradoxně až směšně zajímavé, jak špatné podávaly tyto prvotiny filmové triky, jak nedokonalé bylo provedení umělé setnuté hlavy, nebo průhlednost značky kečupu, který tvůrci použili.

I v žité praxi tak postupně zjišťujeme, že to, co u nás navodí inkontinenční strach, je především naše představivost. Neboť ta dokáže být tím nejdokonalejším scénářem zla. Neboť každý jedinec si je vědom svého největšího strachu, uloženého v naší hlavě. S tím se pak pojí halucinační stavy v podobě zvukových i vizuálních vjemů.

A na to už dnes konečně přišla filmová branže. Ona na to možná již vlastně přišla docela dávno, ale demonstrovala to spíše v podobě orchestrální tvorby. A jelikož ta vesměs sestává z tónů, které si dokážeme uchovat v krátké paměti, a které se v určitém intervalu opakují, a tak nás již v údivu neprozrazují  „zimomriavky“, přestává nás za ta desetiletí cirkulární inovace jedněch a týž hudebních nástrojů působit. Je třeba docela jiného zvuku…